Isabelino bílé štěstí - Rudá a bílá

9. kapitola: Rudá a bílá

První dny svého pobytu ve věži neměla Isabel se Zirkonou zrovna nejlepší vztah. Ta věděla, že přestože je nemohla najít, byla Isabel s Lunou v kuchyni. Všemožně se snažila Isabel nebo Lunu nachytat při něčem nekalém, ale ani jedna jí nedala záminku k nějakému trestu. Děti mohly ven pouze dopoledne a k tomu jen do malého parčíku za stájemi. Isabel s Lunou trávily odpoledne v kuchyni, kde jim bylo teplo. Když Berta zjistila kam stále mizí, začala chodit s nimi a Lunu si velmi oblíbila, ačkoliv se stále bála ji pohladit. Isabel si s Bertou velmi rozuměla. Zdálo se, že se v ní vidí. Vzpomínala, jaké to bylo u Dračích hor krásné a Berta jí to ještě více připomínala svým malým vzrůstem. Irma obě učila vařit a taky vyšívat rozličné vzory. Bertě to moc nešlo, ale byla učenlivá a trpělivá. A tak utekl první týden sice pomalu, ale strávily jej v dobré náladě. Za celou tu dobu Isabel krále ani jednou neviděla a nebylo jí jasné, jak se může stát slavnou a bohatou, když tu jen tak vysedává. Král zřejmě na ni zapomněl. To se však mělo brzy změnit.
Isabel byla zase v kuchyni pro jednou a zrovna pomáhala vařit houbovou polévku. Luna ležela před krbem a hřála si záda. Berta seděla na podložce vedle ní a něco šila. Irma cosi kuchtila na druhém konci stolu a Santana jí s tím pomáhala. Náhle někdo jemně zaklepal a ozval se zvuk otevírajících se dveří. Isabel automaticky pohlédla ke dveřím vedoucích do úzké tmavé chodbičky, ale nikoho neviděla. Podívala se na Santanu a Irmu, které jí koukaly za záda. Ohlédla se a viděla tam dva kuchtíky, jak vláčí pytel brambor kamsi ke spíži.
„Díky moc,“ řekla Irma, když odcházeli. Ti na ni jen pokývli a šli tam, odkud přišli. Vypadali ztrápeně. Zapadli do dveří částečně zakrytých velkou skříní s bylinkami. Isabel si těch dveří nikdy nevšimla. Když odešli, zeptala se:
„Kam ty dveře vedou?“
„Do velké kuchyně. Tam vaří pro šlechtu a krále,“ řekla Irma nevzrušeně. Isabel to však zaujalo. Kdyby přešla kuchyni, určitě by potom viděla kousek paláce. Jak to tam asi vypadá? Určitě velice přepychově, nebo stejně jako tady? Přinejmenším tam musí mít tepleji. Z myšlenek ji vytrhla Irma.
„Já už to dodělám, díky moc. Jděte se ještě na chvilku projít ven, můžete tu být potom celé odpoledne. Venku je hezky.“
Berta ani Isabel neváhaly a šly tedy ven do parku. Isabel se zamyšleně procházela po cestě, když jí přinesla Luna klacek k nohám a zvučně zaštěkala. Isabel se usmála a zvedla klacek, potom ho jednou hodila do velké dálky. Luna však byla bystrá a velmi rychlá, dřív než by Isabel řekla drak, byla zpátky, ale o klacek se chvíli rvala. Luna si velmi ráda hrála. Nikdy se však nenechala nachytat a přesně poznala, kdy Isabel hodí a kdy si z ní jenom střílí.
„To je všechno, co ten tvůj legendární vlk dokáže?“ ozval se drzý a sebevědomý hlas od stromu nalevo. Luna právě odběhla pro hozený klacek a Isabel se ohlédla po tom, kdo promluvil. O strom se opíral hnědovlasý kluk, asi tak starý jako ona. Byl prvotřídně oblečen a na Isabelin vkus byl velmi pohledný. Tvářil se však namyšleně až hrůza.
„Legendární?“ Isabel nemohla uvěřit tomu co řekl. Copak byl někdo, kdo neslyšel o tom, co si Luna dovolila k Zirkoně?
„Bohužel ano. Všude se o tom špitá. Hlavně mezi těma parchanty, o které se chudák tetička musí starat,“ řekl neznámý kluk a znuděně si při tom prohlížel nehty.
„Zirkona je tvá teta?“ Luna už přiběhla s klackem v tlamě a prohlížela si novou osobu, zatím si nebyla jistá, jestli je to vetřelec nebo přítel.
„Pro tebe je to madame Zirkona! A vůbec, je po poledni, touhle dobou tu nemáš co pohledávat!“
Isabel byla velmi popuzena jeho tónem. Chystala se říct „A co já jako s tím?“ nakonec se rozhodla odpovědět přiměřeně svému věku.
„No, že je Zirkona tvá teta, tak to tě upřímně lituji. A že už tu nemám být? Myslím, že jsi poslední, kdo o tom může rozhodovat.“
Neznámému mladíkovi sršel díky její drzosti vztek z očí. Přestal si prohlížet nehty a přešel pár kroků směrem k Isabel. Vrčení Luny ho nijak neděsilo.
„Jednou toho budeš litovat!“
„Nikdy ničeho nelituji, protože nejednám jako ty. A když už jsme u té drzosti, dovoluji si ti říct, že na tom nejsi o nic lépe než já.“ Isabel se chystala odejít, opravdu se zdržela dlouho a nechtěla propásnout oběd. Kluk k ní však přiskočil, chytil ji za předloktí a zmáčkl. Chystal se říct nějakou vybranou urážku, ale nestihl otevřít ani pusu, protože v ten moment se mu do ruky zakousla Luna a strhla ho z Isabel. Mladík se snažil Lunu od sebe odtrhnout, jenže čím více se snažil, tím více její stisk bolel. Stříbrem prošívaný kabátek měl už roztržený a po ruce mu stékala krev. Isabel se však brzy vzpamatovala a na Lunu zavolala, ta hned poslechla a drzouna pustila, k Isabel se vracela s velkým kouskem jeho rukávu od krve v tlamě. Isabel už nic neřekla a s Lunou si to hned zamířila do věže. Naštěstí si Zirkona nevšimla, co Luna tak hrdě nese v zubech a hlasitě si pomlaskávala nad dobrou polévkou. Dívka si v duchu řekla, že příště nesmí zapomenout do polévky přimíchat jed. Luna si odnesla svou trofej pod Isabelinu postel.
Odpoledne se v kuchyni vyptávala Irmy na toho kluka. Irma chtěla vědět, kde ho potkala, ale Isabel jí vyprávěla svou příhodu jen se zdráháním.
„Holka nešťastná! To z toho budeš mít pěknou polízanici, až se to Zirkona dozví!“ spráskla ruce Irma.
„Zasloužil si to.“ řekla paličatě na svou obhajobu.
„Zirkona ho zbožňuje a tebe nemůže ani cítit! Ta ti něco provede. Nebo Luně!“
„Lunu si ohlídám, a ona si ohlídá mě. Já se Zirkony nebojím. Co je to vlastně za kluka?“
„Její synovec. Jmenuje se Fulton. Jeho matka je napůl šlechtična, žije však v Belatoně, a tak požádala Zirkonu, aby se o něj postarala. Obě doufají, že tu z něj něco bude. Je tady ze stejného důvodu jako ty, na „zkoušku“, jak to nazývá král. Jenže všichni si myslí, že má největší šanci na úspěch.“
„Je to pěknej fouňa.“ ulevila si Isabel.
„Taky netvrdím, že není, ale tohle si nenechá líbit.“
Isabel se však tím dál nezabývala.

Isabel další dva dny Fultona v parku neviděla, nijak jí nescházel, ale přesto si přála vědět, jestli se alespoň poučil. Od Irmy si vyškemrala dopisní papír a obálku, aby mohla napsat otci. Napsala mu vše, co se jí líbilo a nelíbilo, jak jí strašně chybí a pozdravovala Marii s Rufusem. Irma to za ni odeslala. Isabel však nečekala odpověď, věděla, že jedině zázrakem by její dopis došel, ale pro své svědomí jim o sobě napsat musela.

Jednoho rána Isabel vstala dřív než Berta. Potichu se odplížila z pokoje a po špičkách si to zamířila ke kuchyni. Věděla, že Irma a Santana jsou už od časného rána vzhůru. Přesto však musela být velmi potichu, protože ještě nevyšlo slunce a kdyby ji Zirkona nachytala, nejspíše by jí s potěšením zadupala do země. Ode dne, kdy Luna napadla jejího synovce, se jí Isabel vyhýbala obloukem. Nestála o to potkat ji, i když věděla, že jí nemůže nic udělat. Isabel s vlčicí sešly posledních pár schodů, prošly kolem jídelny doslova jako tiché přízraky a už méně opatrně procházely úzkou chodbičkou. S Lunou právě stála přede dveřmi a chystala se vzít za kliku, ta se však pohnula sama a dveře se doslova rozletěly.
Ze dveří pozpátku couvala Zirkona a zrovna něco křičela na Irmu. Isabel se málem zastavilo srdce. Zkoprněla.
„…Ještě jednou tu toho čokla ucítím a nepřejte si mě!“ a hlasitě za sebou přibouchla dveře. Potom burácivým krokem odešla kamsi do jídelny.
Isabel držíc v náručí těžkou Lunu málem ani nedýchala. Musela se s ní přimáčknout za dveře ke stěně, jediná klika, že si jich v té tmě Zirkona nevšimla. Isabel pomalu pustila Lunu a snažila se šok rozdýchat. Nejenom, že nesla hezkých pár kilo navíc, málem ale taky byla umačkána dveřmi. Klepavou rukou stiskla kliku a vpadla do kuchyně. Luna si hned šla ke krbu kde bylo zvykem, že má své dvě misky, nic tam však nenašla.
„Oh, promiň. Musely jsme to schovat. Ta baba nedá pokoj.“ omlouvala se Irma a šla pro misky, které předtím musela schovat.
„Ahoj. Zase nepříjemnosti?“
„Ahoj. No, jsme zvyklé,“ usmála se Irma chabě, zatímco drbala Lunu za uchem. Ta se však nenechala rušit při pití.
„Slyšela jsem, že sem už nesmíme…“ začala Isabel provinile.
„Můžete sem vždycky. Zirkona nám nemá do kuchyně co kecat, maximálně do jídla a na to si stěžovat nemůže.“
Isabel chvilku pomáhala se snídaní, v duchu se však stále otáčela ke dveřím, měla pocit, že sem Zirkona co nevidět vpadne. Když vysvitlo slunce, přišla pro ni Berta a všechny tři vyšly ven. Po snídani strávily dopoledne na čerstvém vzduchu. Berta si však šla hrát s mladšími děvčaty a Isabel se s Lunou honila po parku.
Isabel běhala kolem stromů, aby Lunu setřásla, ta však byla dítětem lesa a vždy ji dohonila a v nejlepších případech ji povalila do trávy. Když ji olizovala tvář, zaslechly obě pravidelné praskání větviček a klapání. Nepochybně jel někdo parkem na koni. Isabel jemně Lunu setřásla a připlížila se za jeden velmi hustý keř. Luna pochopila její chování a chovala se velice potichu. Obě tak sledovaly kopyta hnědého koně, který právě procházel vedle jejich úkrytu. Za nimi cválaly další, tentokrát to byl bílý kůň. Jezdec na druhém koni pokřikoval na toho prvního.
„Toho koně trápíte, milostpane! Jednou vás shodí, uvidíte!“
„Kušni, Rambline! Můj kůň mě má moc rád a všechno si nechá líbit!“ Isabel poznala hlas mladíka kterého před pár dny pokousala Luna, a když slyšela jeho hlas, přála si, aby to Luna udělala znovu.
„Všechno možná, ale tohle nemá rád žádný tvor.“ Odporoval Ramblin.
Více Isabel neslyšela, oba jezdci jí zmizeli z doslechu, stejně jako klapání jejich koní. Mno počkej! Jestli někdy uvidím jak nějakého tvora trápíš, tak si mě nepřej! Isabel zaslechla v dáli zvon. Bylo poledne. Čas oběda. Rozeběhla se směrem k věži, musela to však vzít oklikou, protože nechtěla za žádnou cenu vpadnout Fultonovi přímo do rány. Dorazila samozřejmě pozdě. Vpadla i s Lunou do jídelny, zatímco všichni už jedli. Zirkona potěšeně vzhlédla od svého talíře a s úsměvem jí oznámila: „Jdeš pozdě. Jídlo už nedostaneš.“
Isabel ji odměnila pohledem o němž si myslela, že bude vypadat zlomyslně. Vždyť jsem taky v kuchyni od rána do večera, hlady neumřu. Odešla nejdříve do svého pokoje, pro případ, že Zirkonu napadne hledat ji v kuchyni. Když ležela na posteli a koukala zamyšleně do stropu už dobrou půlhodinku, do místnůstky vstoupila pozpátku Berta. Potichu zavřela dveře a zpod košile vytáhla chleba, nůž a džem ve sklenici. Isabel to nečekala, ale byla moc ráda, že nebude muset žebrat v kuchyni.
„Díky moc. To je od tebe milé,“ a s chutí si krajíc chleba namazala.
„Zirkona nám dávala kázání, abychom nechodili pozdě. Jako bychom přišli všichni pozdě,“ řekla vesele Berta a sedla si na svou postel. „Připadám si jak ve vězení,“ dodala.
„Vězení bude asi příjemnější,“ řekla s plnou pusou pobaveně Isabel.
„Řekni mi, co tu děláme?“
„A co ti řekli, že tu budeš dělat?“ Isabel zpozorněla, na tohle se jí nikdy neptala a chtěla to vědět.
„No, řekli že,“ Berta nevěděla kde začít, „prostě že musím projít nějakou zkouškou či co, že král někoho hledá.“
„Aha.“ Moc jsem se toho tedy nedozvěděla.
„A co řekli tobě?“
„To samé.“
Isabel po svém chudém obědě vyšla z chladné místnůstky a rozhodla se navštívit Irmu a Santanu. V kuchyni však nebyla ani jedna. Nádobí už měly umyté. Isabel se rozhlížela po celé místnosti, ještě nebylo dne, kdy by za nimi nezašla, musely ji přeci čekat. Luna na druhém konci kuchyně očmuchávala práh dveří do velké kuchyně. Dřív, než ji Isabel stačila okřiknout, skočila na kliku, jak bylo jejím zvykem, a prošla do hlavní palácové kuchyně. To snad ne! Já z těch malérů letos nevyjdu! Isabel se rozeběhla ke dveřím a doufala, že tam Luna neudělá nějakou polízanici. Dveře napůl přivřela a nakoukla dovnitř. Kuchyně měla vysoký strop, bylo tam plno otevřených ohňů, na nichž se vařilo, krásně to tam vonělo pečeným masem, všude bylo plno mladých kuchtíků a mladších i starších kuchařek. Očividně si nikdo z nich ani nevšiml vetřelce načuhujícího do jejich kuchyně. Po Luně jakoby se slehla zem. Jak ji znám, je určitě až někde v trůnním sále. Pomyslela si hořce. Sebrala všechnu odvahu a potichu zavolala Lunino jméno. Nic. Vyplížila se tedy ze dveří a schovala se za nejbližší odstavený kotel. Znovu se pokusila ji přivolat. Žádná odezva. Isabel se postupně proplížila celou půlkou kuchyně, nikdo ji zatím neviděl, bohužel ale ani ona neviděla Lunu. Náhle uslyšela známý hlas. Už si myslela, že mluví k ní a velmi se vyděsila. Otočila se. Irma se bavila s postarší kuchařkou o nějakém novém jídle, naštěstí si Isabel nevšimla. Ta hned vyděšeně změnila místo úkrytu. Schovala se za velké pytle mouky. Chvíli ještě špitala do prázdna, Luna vždy přišla když ji volala, byť i jen myšlenkou. Dneska ale nic. Pak si všimla na zemi známých stop v mouce. S panikou sledovala kam vedou. Vedly do dalších dveří, bohužel z kuchyně.
Isabel si v duchu slíbila, že s Lunou dva dny nepromluví a co nejnápadněji se vydala za jejími stopami. Když vyšla z kuchyně, schovala se za jednu ohromnou vázu s nádhernou zelenou kytkou s rudými květy. Rozhlédla se po chodbě. Nikdy nic tak krásného nespatřila, ode zdi ke zdi byl krásný rudý koberec se zlatým vzorem táhnoucím se celou chodbou, každé dva metry byla velká barevná váza, socha nebo obraz v krásném vyřezávaném rámu, na stropě byly skleněné lustry se svíčkami a na zdech pozlacené svícny s rudými kameny. U oken vysely krásné závěsy z lehounké látky bledě modré barvy. Na konci chodby u velkého polootevřeného okna stáli dva muži a bavili se spolu. Očividně si Isabel nevšimli.
Isabel přecházel zrak z nádherných vzorů po stropě a na stěnách. Přinutila se však podívat se, kam vedou bílé ťápoty její neposedné vlčice. O tomhle koberci se vzorem její tlapek se mi bude zdát měsíce. Smutně, avšak stále obezřetně, se Isabel proplétala chodbami. Nikdo ji naštěstí neobjevil, i když párkrát to bylo opravdu o fous. Když jednou jeden sluha probíhal s tácem s prázdnými načervenalými sklenicemi, musela zalézt za závěs. Občas nějaký šlechtic proběhl z jedněch dveří naproti do druhých. Isabel byla vždy připravena umřít, kdyby na ni padl jeho zrak. Aspoň jí to tak připadalo. Za pár zatáček se Luniny stopy ocitly na schodech do dalšího patra. Já se zní snad zblázním. Isabel však neměla na vybranou, sotva věděla kam jde a věděla, že bez Luny se nedokáže vrátit. Ovšem málem měla další zástavu srdce když zjistila, že stopy na koberci uprostřed schodiště zmizely. Luna už ztratila na tlapkách všechnu mouku. Isabel zrovna přemýšlela, co bude dělat dál.
Mohla bych se vrátit do kuchyně a převléci se za služebnou, vysoká jsem snad už dost. Ale ne! Bez Luny tam už netrefím! Zbytečně bych ztrácela čas. Sakra co teď?
Isabel měla málem další zástavu srdce, někdo ze schodů kráčel dolů přímo k ní, byli to dva lidé, muž a žena a bavili se spolu. Isabel neváhala a prchla pod nejbližší stůl u zdi. Měl krásný dlouhý ubrus s velmi složitým vzorem a na něm stála skleněná váza s růží. Ubrus se téměř dotýkal koberce a Isabel doufala, že nebude vidět. Vcelku si ale dělala zbytečné starosti. Nevěděla, že šlechta se na zem zásadně nedívá. Škvírkou mezi třásněmi pozorovala lem nádherné drahé sukně a lesklé černé boty kráčející vedle ní. Muž a žena se vesele bavili a v klidu prošli chodbou. Když jejich hlasy zanikly v dáli, Isabel ještě chvilku přemýšlela.
Kam jen mohla jít? Vždycky poslouchá. A to jsem si myslela jak je inteligentní. Ach jo, co když ji někdo spatří? Co když uvidí mě? Že jsem vůbec kdy obsluhovala v hospodě! Stejně to všechno začalo právě tím.
Po chvilce oddechu, kdy nabírala klid, se vyplížila ze svého úkrytu a potichu šla po schodech nahoru, rozhlížejíc se přitom na všechny možné strany. I když si zakázala si toho všímat, nemohla přestat přemýšlet nad tím, jak je palác překrásný. Schody byly z mramoru, pokryté červeným kobercem jen částečně, stěny na schodišti byly z krásného světlého dřeva, vyřezané do neslýchané hladkosti a nesly motivy lesní zvěře. Okrasné zábradlí bylo z tmavého dubového dřeva a podle vůně velmi nového. Mělo jednodušší gotické motivy a na každém sloupku v zatáčce stála bílá váza s listnatou rostlinou. V mezipatří na stěně viselo krásné paroží, na schodiště svítil překrásný křišťálový lustr.
Když přešla celé schodiště, stanula v kratičké chodbě druhého patra. Byl tu slyšet šum povídajících si lidí, nikde však nikdo nebyl. Vysel tu jeden obraz nynějšího krále, který budil v Isabel pocit, že je sledována. Isabel se na jeho podobiznu zaksichtila a přemýšlela kam dál. Doleva? Doprava? Isabel zvolila nejdříve levou polovinu, nakoukla za roh a zjistila, že právě nahlíží do krásného sálu plného lidí. Podlaha byla z lesklého mramoru a odrážela třpyt drahých kovů jako zrcadlo. Ze stropu vysely zlaté lustry, tvarované z koule, ze které se odtáčí šlahouny rostliny. Jeden takový lustr měl asi padesát svíček, připravených k zapálení až se bude stmívat. Oken tu bylo více než zdí, byla nádherná a vysoká, vpouštěla do místnosti plno světla, které se ještě odráželo od velkých zrcadel pověšených naprot. Muži a ženy byli oblečeni ve skvělých šatech, vesměs stejně honosných a šustících jako u páru, jenž před chvílí scházel po schodech dolů. Mezi nimi pobíhalo služebnictvo se stříbrnými tácy a nabízelo víno v křišťálových sklenicích. Isabel věděla, že je tu příliš velký klid na to, aby někdo z nich viděl Lunu a tak se zase ztratila za roh, aby si jí nikdo nevšiml. Když přecházela na pravou stranu chodbičky, neustále se ohlížela, jestli nikdo z nich nemá namířeno na schodiště. Naposledy si zkontrolovala záda a nahlédla za pravý roh. Jindy by zkoprněla z toho, koho tam vidí, nyní to ale napůl očekávala, avšak i nadále doufala, že si jí král nevšimne. Stál tam v malé místnůstce s krásným kobercem a dřevěnými stěnami plné křesílek s měkkým potahem rudé barvy, a vybavoval se s mužem, který k Isabel byl téměř čelem. Král k ní stál zády a právě hlasitě říkal: „…hned zítra. Opět je tam zavedu sám a navečer je odvedete pryč z města.“
Voják poslušně poslouchal a na každou větu kývl. Chvilku bylo ticho, ale přeci jen se odvážil zeptat: „Kdybyste si přál, mohl bych Vaše veličenstvo při čekání nahradit. Je to jenom hlídání malých dětí.“
Král se mírně rozezlil, bylo to znát z okamžitého pohledu vojáka když domluvil.
„Ne, přeji si být u toho. Krom toho ty děti brzy zapomenou správnou cestu. Kdežto ty ne! Víš dobře, že si nepřeji další krádež vejce! Hlídá je ta nejdůvěryhodnější osoba v království,“ Galbatorix poodešel od muže, jenž se snažil tvářit provinile, blíže k oknu a mumlal si pro sebe něco velmi potichu. Isabel mu nerozuměla víc, než poslední slova: „…a právě to modré.“
Isabel pocítila zamrazení v zátylku a ohlédla se. Nikdo za ní ale nestál. Znovu nahlédla do místnůstky doufajíc, že právě tady Lunu nenajde. Ale ať už schválně nebo náhodou, právě na místě, kde měla být ze všeho nejméně, ji Isabel našla. Seděla schoulená pod podobným stolkem jaký je u schodiště o patro níž a zjevně se tam schovávala stejně jako Isabel. Ta v tu chvíli civěla na Lunu, nemajíc ani žádných kloudných myšlenek, kterými by si situaci komentovala.
Voják se králi uklonil a odešel dveřmi, které nebyly přes velkou vázu s vekou rostlinou vidět. Isabel se začala modlit aby král odešel také. Bohužel…
„Tak vylezte! Obě!“ řekl král, stále otočený k oknu. Věděl o nich. Jak, to netušila žádná. Isabel by si netroufla odporovat, po pár vteřinách váhání přišla do místnosti na deset kroků od krále. Luna vylezla až když se po ní Isabel ohlédla.
„Udělaly jste si malou procházku, že?“ řekl náhle podivně vlídně. Isabel vytřeštila oči na jeho záda. Byla dokonale zmatená. Když neodpovídala, pokračoval: „Jak se ti líbí královský palác?“
„Je nádherný, pane.“ Řekla Isabel značně nesměle. Co měla říct? Sem nikdy neměla povoleno vkročit a osoba, která by se nejspíše nad jejím prohřeškem rozčílila nejvíc, se jí tu optává, jestli se jí tu líbí.
Král se konečně otočil od okna. Hleděl na Isabel, ale až podivně lidsky. Ta si vzpomněla jaký mívala pocit, když se na ni vždy podíval, ten pocit byl ale nyní pryč.
„Zítra nastane konečně den tvé zkoušky. Ty a dalších pět dětí půjdete se mnou a já vás vystavím zkoušce. Není to nic těžkého, chce to jen trpělivost,“ mluvil na svou osobu opravdu podivně, jakoby to ani nebyl on.
Možná taky nebyl, pomyslela si Isabel. Nevědomky si hrála nervózně s dračím přívěškem na krku. Král si toho všiml a usmál se spíše pro sebe než pro ni. Byl to opět ten zvláštně zlomyslný úsměv. Isabel to vyděsilo.
„Měly byste jít. Mohly byste tu potkat Fultona,“ řekl s potěšením v hlase. Isabel přišel velmi zlomyslný. Automaticky se nedbale uklonila a spolu s Lunou zašla za roh.
Isabel si hned u schodiště uvědomila, že tu stále není na návštěvě. Tak se snažila po zbytek cesty chodit doslova jako duch, aby si jich nikdo nevšiml. Luna už profesionálně chodila po chodbách jako by ji patřily a jen nakukovala za rohy, jestli v dalších chodbách nikdo není. Trefily až ke kuchyni bez sebemenších problémů. Tam se ale proplížit byl značný problém, protože jeden kuchtík si všiml Luniných stop od mouky. Díky zmatku se jim to ale povedlo přímo ukázkově. V malé kuchyni nebyla ani Santana, ani Irma. Isabel si sedla ke stolu a čekala až přijdou, a když přišly, chovala se jakoby tam na ně čekala jako vždy.
Následujícího dne se Isabel vzbudila daleko dřív, než se slunce stačilo vyhoupnout za obzor. Ležela a zírala do temného stropu, Luna ji krásně hřála u nohou. Isabel přemýšlela, co se dnes bude dít tak důležitého. Napůl byla ráda a napůl měla strach, i když sama nevěděla z čeho. Vzpomínala na hory a jezero, na otce, Marii a Rufuse, dokonce i na Ateba a Robru. Strop začal světlat a brzy se na něm objevily první sluneční paprsky. Oblékla se a vzbudila Lunu. Té se to ale dost nelíbilo, poloospale zavrčela, pak zívla a skočila z postele. Líně se protáhla, zatímco Isabel držela dveře otevřené a čekala, až projde. Luna jakoby okoukala chování šlechty, prošla pomalu kolem se zdviženým čumákem. Isabel si povzdechla a potichu zavřela dveře. Berta totiž ještě spala. Isabel si v jídelně sedla do křesla pod oknem a hladila Lunu, která si jí sedla k nohám. Brzy se do jídelny začaly trousit děti toužící po snídani. Úplně nakonec přišla Zirkona se svým nosem málem až v oblacích. Ovšem překvapení bylo, kdo jí šel v závěsu. Nebyl to nikdo jiný, než její synovec Fulton. Tvářil se stejně povýšeně, jako jeho teta. Jenom co spatřil Isabel, jeho pohled ještě více ztvrdl. Rozhodně nezapomněl na událost v parku. Luna ho viděla stejně ráda a na důkaz toho se mlsně olízla. Fulton se zatvářil trochu vyděšeně a odvrátil se. Posadil se vedle své tety a Isabel si sedla na druhý konec stolu, třebaže dříve měla ve zvyku sedávat uprostřed. Ne že by se ho bála, nechtěla však na něj koukat. Snídaně jí přišla ještě tišší, než kdykoliv předtím. Právě když se někteří chystali odejít. Zirkona vstala a řekla: „Ještě moment! Prvních pět z vás co dojí, nebude odcházet.“
Isabel dojedla jako třetí. Tak nějak tušila, že stejně dneska přijde ten den, kdy dostane odpovědi na své otázky a tak se trápila jediným, jestli Luna může jít s ní. Fulton zůstával automaticky, třebaže rozhodně nedojedl mezi prvními.
Zirkona je spočítala a jednoho poslala pryč. Bylo jich akorát šest. Odvedla je přes dvůr do druhého konce paláce. I když Lunu neviděla zrovna ráda, nic neřekla. Dveře vedoucí dovnitř byly nachlup stejné, chodby byly ale přepychově vybavené. Sice ne tolik jako Isabel už viděla, ale rozhodně to nebyly jen holé zdi, na které byla nyní zvyklá. Ostatní byli ohromeni nad modrým kobercem, který se táhl každou chodbou, a vázami z bílého porcelánu, které byly velké asi jako desetileté dítě. Fulton nejevil známky jakéhokoliv údivu, spíše z něj čišela zvědavost a napětí.
Když zabočili za jeden roh, všem dětem krom Fultona a Isabel se zastavil dech. Hala, ve které se právě nacházeli, byla o něco tmavší než chodby okolo. Na zdech byly překrásné obrazy s draky za letu a na lovu. Okno tu bylo jedno, vcelku vysoké a málo široké. Světlo z něj dopadalo akorát na dveře čistě černé barvy, které byly na druhém konci haly. Vedle těch dveří stáli dva vojáci v červeném se znakem draka na hrudi. Isabel nejvíc zaujali právě ti. Stáli tam nehnutě možná i několik hodin, netvářili se však znuděně. Hleděli na příchozí asi se stejným výrazem, jako orli na lovu. Zirkona kolem nich prošla jakoby to byly pouhé sochy a otevřela dveře. Fulton a ostatní ji následovali dovnitř. Isabel šla jako poslední a těsně předtím, než vstoupila do jakési tmavé jeskyně, zkřížili jí cestu kopími. Isabel pohlédla nejdříve na jednoho, pak na druhého.
„Tvá vlčice tu musí počkat,“ řekl jeden s pohledem upřeným na Lunu.
Isabel se na svou němou společnici usmála a ukázala do jednoho rohu haly.
„Počkej tu na mě.“
Luna chvilku váhala, ale poslechla. Isabel se cítila dost divně a hlavně nejistě. Luna byla její ochránce a jen málokdy byla někde bez ní. Hlavně tady si navykla na její nepřetržitou společnost.
Zirkona vzala jednu pochodeň a vedla je dál jeskyní po nějakých velkých schodech. Chodba byla jemně vytesaná, téměř hladká, jakoby slitá z kovu. Nikde nebyla žádná pochodeň. Jak sestupovali níže, bylo více chladno. Došli ale až do místa, kde chodba končila a jeskyně tu byla vcelku zateplená, což na takových místech nebylo zvykem. Byla to podivná kruhová místnost a stály tu dlouhé zlaté svícny. Uprostřed jeskyně stál král a čekal na ně. Zirkona se mu uklonila a Fulton automaticky taky. Další děti ho nepoznali hned, když neměl korunu. Jakmile jim ale došlo, že to je přinejmenším urozená osoba, uklonili se též. Isabel předvedla poklonu stejnou jako včera, a naštěstí ne jako poslední. Zirkona ustoupila zpátky k chodbě, dál s nimi asi neměla jít. Galbatorix měl na sobě zvláštní černý plášť a lucernu s krásnými znaky. Vydávala světla na svou velikost více, než je běžné.
„Následujte mě,“ řekl náhle a otočil se. Vešel zvláštní průrvou kamsi hlouběji do jeskyně. Fulton neváhal ani chvilku a vrhl se za ním. Těsně předtím, než zmizel v průrvě, se otočil a usmál na svou tetu. Ostatní ho následovali jen s lehkým zdráháním. Isabel se ale náhle rozklepala kolena a jen stěží se donutila k chůzi. Přeci jen, ačkoliv se snažil být sebevíce milý nebo sladký, věděla, že je to tyran a zlý člověk. Měl to napsáno v očích. Dvojnásobně litovala, že Luna nemohla jít s ní. Všichni krom Fultona se schoulili do těsné skupinky. Jeskyně měla mnoho chodeb a nikde opět žádné světlo. Záře od královy lucerny byla však tak velká, že i od nahrubo otesaných zdí se odrážela do velké dálky. Isabel se proto mohla trochu loudat za skupinkou a přesto se neztratila. Cesta se zdála být nekonečná. Někdy byly i schody vedoucí nahoru, někdy zase dolů. Křížilo se tu tolik chodeb, že nesmrtelný by tu mohl bloudit opravdu věky než by se vymotal. Když šli asi druhou hodinou, jeskyně se náhle otřásla a chodbami se ze všech stran ozvalo podivné zadunění. Naštěstí byla tak pevná, že nikde nespadl ani kamínek. Ovanul je teplý vzduch a dunění ustalo stejně rychle, jako se objevilo. Galbatorix jakoby to ignoroval a vedl je dál. Po dalších dvaceti minutách vešel do malé místnůstky, kde bylo mnoho dveří a sloupů. I zde byly stejné svícny jako v předchozí jeskyňce, kde na ně čekal. Odložil tu lucernu a šel k jedním dveřím. Otevřel je a vešel. Fulton vepředu váhal, zda ho má následovat. Nakonec ale šel. Ostatní děti se více zdráhaly a tak Isabel šla před ně. Prošla dveřmi a stanula v údivu.
Stála na prahu ohromné jeskyně, prosvětlené snad tisíci pochodněmi. Měla asi padesát sloupů po celém svém obvodu, každý z nich musel mít v průměru tolik, co jedna zámecká věž. Přibližně uprostřed byl krásný kamenný portál s rudými polštáři. Na nich ležela dvě vejce. Na pojem vejce byla ale strašně velká. Asi jako měsíční dítě schoulené v náručí. Od ohnivých světel se třpytila jako drahokamy. Jedno bylo rudé a druhé čistě bílé.